JEŠTĚŘI (SAURIA)

Taxonomie:

Říše: Animalia, živočichové

Kmen: Chordata, strunatci

Podkmen: Vertebrata, obratlovci

Třída: Reptilia, plazi

Řád: Squamata, šupinatí

Podřád: Sauria, ještěři


Vývoj:

Ještěři se objevili na Zemi v druhohorách v jurském období, asi před 225 mil. lety. Předchůdci ještěrů jsou a byli živočichové ze třech řádů: Eosuchia (perm), Sphenodontida (spodní trias, poslední žijící druh je Hatérie novozélandská) a Squamata (konec permu až současnost)

V součastnosti je známo asi 3800 druhů ještěrů.


Rozšíření:

Ještěři jsou rozšířeni téměř na všech kontinentech. Omezení výskytu a “lokálního vývinu” ještěrů je dáno tím, že v pravěku docházelo k oddělování kontinentů z jednoho velkého (Gondwana, Pangea). Někteří plazi se na své nynější bydliště dostali i přes moře, pravděpodobně na kmenech spadlých stromů, vlečených mořskými proudy.

Jsou to velmi přizpůsobiví a úspěšní plazi, kteří se vyvinuli až do neskutečných počtů téměř bizarních tvarových forem.

Ještěři jsou poikilotermní (nespr. studenokrevní) živočichové tzn., že si neumí vytvářet svoji vnitřní teplotu, ale teplotu přijímají z okolního prostředí, resp. teplota jejich těla je přímo závislá na teplotě okolí. Proto ještěry, stejně jako ostatní plazi nenajdeme na nejchladnějších místech naší planety.

Nejmenším ještěrem je gekon Sphaerodactylus ariasae, má cca 10 - 20 mm, největším je varan komodský (Varanus comodensis), dorůstají se až 3,5 metru při 150 kg.


Potrava, způsob lovu:

Potrava ještěrů je velmi rozmanitá, ještěři jsou masožraví, hmyzožraví nebo býložraví. Někteří ještěři jsou i všežraví, jiní jsou hmyzožraví i býložraví apod.

Téměř výlučně se ještěři při lovu a jiné obživě spoléhají na smysl zrakový (tvoří až 80% všech vnějších vjemů).

Kořist loví různými technikami – jedni stopují svou kořist, jiní útočí ze zálohy nebo ji i pronásledují. Ještěři jsou, jako i jiní plazi vybaveni specializovaným orgánem, nazývaným Jacobsonův orgán. Díky němu mají možnost stopovat kořist zachytáváním pachových částiček kořisti ze vzduchu. K tomu jim pomáhá jazyk, kterým nabírají částečky ze vzduchu, ale i z předmětů, které jsou poté vyhodnoceny v Jacobsonově orgánu, který je tvořen dvěma jamkami na horním patře tlamy – je to tedy orgán čichu i hmatu. Někteří ještěři mají lepkavý jazyk, který jim pomáhá k přichycování kořisti nebo rostlin. Např. chameleoni mají jazyk přizpůsoben k vystřelování po kořisti, s lepkavým masitým koncem, na který se kořist přilepí a putuje do tlamky.

Jiní ještěří se spoléhají na bakterie v jejich slinách, např. varan komodský (Varanus comodensis), největší ještěr na světě má v tlamě miliony různých bakterií, které zabraňují srážení krve a jsou velmi toxické, takže je schopen „skolit“ i býka (kousne ho a pak prostě počká, až býk sám padne). Jedinými jedovatými ještěry (aneb. tací, kteří mají plně vyvinuté a funkční jedové žlázy) je korovec jedovatý (Heloderma suspectum) a korovec mexický (Heloderma horridum), kteří mají vyvinuté jedové žlázy.


Dlouhověkost:



Tabulka věku některých ještěrů

Vzhled, smysly, anatomie

Kůže a šupiny

Slouží především k ochraně před vnějšími vlivy, hlavně svým zbarvením, které má maskovací, výstražnou nebo imponující funkci. Kůži můžeme brát jako takový mnohovrstevnatý orgán. Šupinatí plazi ho mají vybavený navíc ochrannou vrstvou šupin se silně zrohovatělým povrchem. Šupiny, hlavně „taškovitě“ uspořádané (mírně navzájem přesahují svůj obrys) tvoří vlastně dvojitou rohovitou vrstvu.

Díky tomu, že ještěři žijí hlavně na souši, mají tak i chráněnou pokožku proti tepelnému záření slunce – proti odpařování vody a nebezpečnému ultrafialovému záření. Vyhřívání na slunci způsobuje nebezpečí vyschnutí. Proto kůže plazů nemá, tedy až na výjimky, téměř žádné kožní žlázy pro ochlazování kůže odpařováním tekutiny.

Nejvrchnější část kůže je pokožka (epidermis). Druhou a plně vyživovanou a inervovanou vrstvou kůže je škára (dermis, corium). Ve vrchní vrstvě škáry jsou pigmentové buňky (chromatofory), které zapříčiňují zbarvení ještěra - ve vrstvách nad sebou jsou ve škáře roztroušené vzhůru černé až černohnědé melanofory (obsahují barvivo melanin). Malé degenerované výběžky melanoforů přecházejí do přechodné vrstvy a zbarvují svlečenou kůži (exuvii), ale většinou je jich málo, proto se zdá být kůže ještěrů většinou sněhobílá. Nad touto vrstvou leží vrstva guanoforů s bezbarvými krystaly guaninu nebo guaninových purinů, které vyvolávají duhový lesk. Guanofory mohou ve stejné vrstvě doprovázet červené, žluté nebo fialové alofory. Nejvýše se nacházejí žluté lipofory (obsahují karotenoidy). Ale jen zřídka jsou v kůži přítomny všechny čtyři typy barevných buněk. Velká schopnost proměny melanoforů (děje se tak přemisťováním pigmentových zrn v cytoplasmě) je zdrojem schopnosti barvoměny, která je rozšířená téměř u všech čeledí ještěrů, hlavně u chameleónů. Poslední vrstva je podkoží (subcutis), která spojuje kůži se svalovinou.

S m y s l y

Zrak

Zrak ještěrů je většinou srovnatelný se zrakem ptáků nebo savců, tedy i člověka, ale to hlavně ještěrů žijících na zemi nebo na vegetaci. U pozemních nebo na stromech žijících ještěrů se stává přirozeně nejdůležitějším smyslem zrak. Patrné je to hlavně u nočních druhů, které mají velmi zvětšené oči např. gekoni. Původně měli ještěři dvě temenní a dvě postranní oči, které se ale vývojem změnily na dvě postranní, temenní zůstalo jediné centrální a má jen podružný význam. Ještěři mají primárně oba typy světločivých buněk a pokusy prokázaly barevné vidění. Když mají oči v klidu, jsou zaostřeny na dálku, rohovka i čočka jsou zploštělé. Když přeostřují na blízko, tak se čočka mění na kulovitou a rohovka se obloukovitě vyklene.

U ještěrů s nesrostlými víčky, kterých je většina, jsou oči vně opatřeny třemi víčky: nepohyblivé a nejmenší horní víčko, pohyblivé větší dolní víčko a mžurka, která se zatahuje zdola, z vnitřního koutku k vnějšímu. Horní i dolní víčka jsou ošupená a mají ochrannou funkci, mžurka přiléhá k povrchu oka a je kryta sliznicí. Ta zvlhčuje a čistí oko. Když se do oka dostane cizí tělísko, sliznice zduří na bázi mžurky a tělísko z povrchu oka odtlačuje. Ještěři se srostlými, průhlednými víčky mžurku nemají, gekoni si takové oči čistí olizováním. Průhledná krycí šupina se obnovuje při každém svlékání. Existují i přechodné typy z obou možností řešení ochrany oka.

Oči mají také slzné a mazové žlázy. Slzné žlázy slouží také u mořských a pouštních druhů k vylučování přebytečné soli např. leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus). Zorná pole obou očí umožňuje při vzájemném překrývání stereoskopické (binokulární) vidění. U ještěrů to činí 10o až 20o překrývání a u varanů díky prohlubním před očima až 30°. Chameleóni, ale i Anolisové mohou zaměřit každé z obou očí jiným směrem a mohou tak obsáhnout obzor 360°. Ale při soustředění na kořist dokáží sledovat binokulárně jediné místo.

Už výše zmíněné temenní oko, které je prokazatelně funkční u hatérií a mnoha leguánů je tvořeno parientálním tělesem mezimozku. Je velmi primitivní, má čočku, sítnici a nervy vedoucí do mozku, chybí ale okohybné a zaostřovací svaly. Předpokládá se, že temenní oko dokáže rozlišovat pouze různou intenzitu světla.

Sluch

Ještěři mají většinou velmi dobrý sluch, který je srovnatelný se sluchem ptáků. Zvuk vstupuje do ucha u ještěrů krátkým vnějším zvukovodem a rozechvívá bubínek, jímž vnější zvukovod končí, dále pak pokračuje do středního ucha.

U všech ještěrů je vyvinut vnější zvukovod (druhotně zaniklý je jen u některých podzemních forem). Součástí vnitřního ucha je rovnovážný (polohový) orgán. Do kostní výdutě, kde je rovnovážný orgán uložen, přenáší chvění od bubínku kůstky. U plazů je k přenosu zvukových vln vyvinuta tyčinka rozdělena ve dvě kůstky: vnější třmínek nebo-li vnější tyčinka a třmínek nebo-li sluchová tyčinka, leží v části středního ucha. Střední ucho spojuje s hltanem nebo koncovou částí dutiny ústní Eustachova trubice. Někteří pozemní leguáni, podzemní druhy, hatérie (tuatara) a hadi mají specializované nebo redukované střední ucho. Je mnoho variant redukce až úplná absence bubínku a vnějšího třmínku nebo je také bubínek překryt šupinami. Poslední část vnějšího ucha u plazů a zejména u ještěrů je v počátcích vývoje. U některých druhů leží bubínek prakticky v rovině s okolní kůží, u jiných je vytvořen vnější zvukovod ve formě mělké prohlubně nebo krátké trubice vedoucí k bubínku.

Čich

Receptory čichu a Jakobsonova orgánu jsou specializované neurony, jejichž axony (osové vlákno nervu, výběžek nervové buňky) se přímo spojují do čichového nervu, který vede do koncového mozku. Ještěři umí rozlišovat desetitisíce různých druhů vůní. Citlivost čichu na stejnou látku je asi desettisíckrát vyšší než u receptorů chuti. Nejvíce je čich známý u ještěrů při vymezování si teritoria a vyhledávání partnera.

Vstupem do nosní dutiny jsou vnější nozdry – zde se brzdí a čistí proud vdechovaného vzduchu. Mnohdy jsou nozdry vnějším ústím orientovány vzhůru, aby tak bránily vnikání částeček půdy a písku při vdechu do nosní dutiny. Když se tak stane – výstelka nosní dutiny se zvětší a obalí částečky sekretem, které se výdechem vyloučí ven. Mnoho druhů ještěrů má schopnost částečně nebo úplně uzavřít nozdry houbovitou topořivou tkání např. Lacerta.

S čichem u plazů úzce souvisí Jakobsonův orgán. Ten druhotně chybí u želv a dospělých krokodýlů (u mláďat je vyvinut). Největšího vývoje dosáhl Jakobsonův orgán u šupinatých plazů a u ještěrů nejvíce u varanů a všeobecně u hadů. Jakobsonův orgán leží na patře ústní dutiny. U většiny šupinatých komunikuje s ústní dutinou spojovacím úsekem (Stensonův kanál). Jsou to dvě blízko sebe ležící dutiny, které jsou vystlané čichovou výstelkou, kam plazi zanáší vzorky vzduchu a pachů vložením špiček rozeklaného jazyka. Jakobsonův orgán je jazykem redukován u chameleónů, kvůli jejich lovu a také u rodu Anolis, Calotes a u dalších agam zcela chybí (Ceratophora, Cophotis, Otocryptis). Také se předpokládá, že přispívá k chuťové analýze potravy, kde se k tomuto orgánu přitiskne.

Chuť

Jsou to jakési chuťové pohárky. U ještěrů jsou podobně jako u savců rozmístěny na hřbetní ploše jazyka při jeho špičce nebo naopak na koncovém úseku, na konci patra. Máme čtyři základní chuti – sladká, kyselá, slaná a hořká. Chuť je většinou úzce svázána s čichem. U šupinatých je to zdůrazněno průchodem potravy pod vchody do Jakobsonova orgánu, kam je jazykem pravděpodobně přitiskována pro bližší analýzu. Chuť je také takový spouštěč vylučování slin a žaludeční, případně i pankreatické šťávy.

Hmat

Pomineme-li detailní funkci (citlivost každého bodu povrchu těla), je hmat rozvinutý ještě pro vnímání otřesů půdy nebo jiné podložky, na které se zrovna ještěr nachází. To je právě důvod, proč před námi ještěr uteče dříve, než ho uvidíme. Otřesy vyvolané lidskou chůzí informují plazy o nebezpečí na vzdálenost mnoha metrů.

A n a t o m i e

Vnitřní orgány

Oběhový systém – typická je uzavřená krevní soustava, která se skládá ze srdce a okruhu tvořeného tepnami a žílami. Plazi mají nedokonale, ale přesto oddělený oběh okysličené a odkysličené krve – předsíň je rozdělena úplně a komora neúplně přepážkami na levou polovinu s okysličenou a pravou polovinu s redukovanou krví. Tvar srdce je podobný savčímu. Plazí srdce má, s výjimkou želv, do značné míry redukovaný žilní splav, ve kterém se ještě vně srdce před vstupem do pravé předsíně mísí odkysličená krev.

Dýchací systém – plazi bez výjimky dýchají plícemi. Je to párový orgán, pravá plíce je zpravidla větší než levá. Ještěři mají plíce většinou silně zřasené (členěný povrch do menších oddílů a detailně do členitých váčků) a houbovitou strukturu po celé vnitřní ploše nebo jen v přední části (přední polovina nebo větší úsek délky plic). Zbývající zadní část má vnitřní stěny hladké a je rozčleněna do větších počtů dílčích vaků, které mohou značně zvětšit svůj objem např. Chamaeleonidae, Agamidae. Tyto vaky neslouží jenom pro dýchání, ale také pro obranu a imponování nadmutím těla. Beznozí ještěři nebo ještěři s prodlouženým tělem a také hadi mají většinou malou levou plíci nebo úplně chybí.

Čerstvý vzduch se přivádí k plicím a vydechovaný se odvádí dýchacími cestami. Dýchací cesty začínají nozdrami – umístěny párově na hlavě a většinou zcela vpředu.

Trávicí a vylučovací soustava – trávení potravy jde do jedné trubice, které začíná ústy a končí řitním otvorem. Prvním úsekem je dutina ústní. U šupinatých jsou vně úst řady retních šupin, jejichž utváření a počet má taxonomický význam. Mají velmi dobře vyvinutý a pohyblivý jazyk, hlavně hodně u chameleónů. Ještěři čeledi Varanidae a hadi mají jazyk téměř kruhového průřezu, na konci je hluboce vidlicovitě rozdělený a mohou ho vysunovat i při zavřené tlamě. Další ještěři mají jazyk různě silný, ale vždy skoro plochý, s jen malým vykrojením na konci, které naznačuje vidlicovité zakončení. Gekoni mají jazyk plochý, na konci okrouhlý bez náznaku vidlicovitého zakončení. Leguáni ho mají silný, masitý s okrouhlým zakončením. Podkladem jazyka a vnějších svalů je jazylka, která ovládá jazyk a má u ještěrů mnohostranné použití a složitý tvar, je chrupavčitá a jen částečně osifikovaná.

Za ústní dutinou je hltan. Na kořenu jazyka se kříží dýchací a trávící cesta. Jícen mají ještěři značně roztažitelný díky podélným skladům. Žaludek je podélný vak – slouží ke skladování a pomalému rozkladu potravy. Od žaludku jsou střeva odděleny svěracím svalem vratník, pak následuje tenké střevo, kde probíhá větší část trávení potravy a vstřebávání živin. Dále je tlusté střevo. Postup tráveniny z tenkého do tlustého střeva reguluje záklopka. Hlavní funkcí tlustého střeva je vstřebávání vody z tráveniny. Posledním úsekem střeva je konečník, který ústí do kloaky, kde končí i močové a pohlavní cesty. Kloaka ústí z těla řitním otvorem.

Trávící žlázy jsou rozmístěny ve stěně žaludku a hlavně tenkého střeva. Kromě toho do trávící trubice ústí játra a slinivka břišní. Játra produkují žluč, která se podílí na trávení a vstřebávání tuku. Slinivka břišní produkuje trávicí enzymy pro trávení v tenkém střevě.

Plazi mají jako první z obratlovců pravé ledviny – stavebně nejdokonalejší, nově vzniklý sekundární močovod. Ledviny jsou běžně umístěny vedle sebe vzadu na zadní straně tělní dutiny poblíž páteře. Beznozí a ještěři hadovitého těla a také hadi mají ledviny nápadně protáhlé a umístěné za sebou – pravá je před levou. Většina ještěrů má močový měchýř. Mořští a někteří pouštní šupinatí ještěři mají kromě ledvin vyvinutý ještě další nezávislý doplňkový orgán pro odsolování krve – solné žlázy. Ještěři je mají umístěné v nosní dutině. Solné žlázy mají kromě mořského leguána Amblyrhynchus cristatus – který přijímá mořskou vodu spolu s potravou, také někteří býložraví leguáni např. Dipsosaurus, Sauromalus, Ctenosaura a Iguana – vylučují jimi přebytečné soli, které přijímají v zelené potravě.

Pohlavní ústrojí – párové vnitřní pohlavní orgány – gonády, samčí varle a samičí vaječník jsou u plazů umístěny vedle sebe v zadní polovině kaudální části břišní dutiny. U ještěrů hadovitého těla a hadů jsou umístěny za sebou. Tvar varlat je kulovitý nebo fazolovitý – velikost záleží na sezónních změnách spojených s rozmnožováním. Spermie, nebo-li samčí pohlavní buňky, se množí a vyvíjejí ve stočených semenotvorných kanálcích – ty jsou umístěné v komplexu zásobní oblasti označených jako nadvarle. U plazů je vnitřní oplození.

Samci šupinatých plazů mají párové kopulační orgány – hemipenisy. Jsou to protáhlé duté trubicovité, tupě zakončené útvary s členitým povrchem. V klidu jsou umístěné v hemipenisových pouzdrech – leží postranně na ventrální straně ocasu. Hemipenis samec zasunuje až do ústí a koncového úseku vejcovodu samice. Při opakovaných kopulacích se samicí používají samci střídavě levý a pravý hemipenis.

Samičí párové vaječníky jsou u ještěrů vakovité orgány mnohdy hroznovitého tvaru a povrchem jsou dutinky naplněné mízou. U ještěrů a hadů mají tvar oválný, u hatérie kulatý. Pravý vaječník bývá delší než levý. Největší vejce ještěrů můžeme nalézt u varana komodského Varanus komodoensis. Když se vajíčko uvolní, putuje do vejcovodů. Šupinatí ještěři nemají ve vejci vytvořený žádný bílek, žloutek má dva obaly – vnitřní vaječnou blánu a vnější žloutkovou blánu.

Jen mezi šupinatými plazy jsou druhy, které jsou z hlediska vývoje zárodků vejcoživorodé (ovoviviparní), případně živorodé (viviparní). Zárodky vejcoživorodých druhů se vyvíjejí ve vejcích, která mají velmi tenkou, nekalcifikovanou povrchovou blánu. Vývoj vajec ovoviviparních a viviparních druhů probíhá v poslední, koncové části vejcovodu, která se proto nazývá děloha. Mláďata oviparních a ovoviviparních plazů při líhnutí prorážejí nebo prořezávají obal vejce vaječným zubem, který záhy po vylíhnutí mizí. U ovoviviparních a viviparních druhů se vaječné zuby rovněž zárodečně zakládají, ale během růstu zárodku se nevyvíjejí – zůstávají rudimentární.

Nervová soustava – centrální nervová soustava – mozek a zásobování nervovými vlákny (inervace) je vývojově výše u plazů než u obojživelníků. Složitostí a hmotností v poměru k velikosti těla je však níže než u ptáků nebo savců. Mozek je vývojově jen koncovým rozšířením nervové trubice. Následkem toho probíhá celou délkou mozku členitá dutina a pokračuje míchou až na konec těla. Kolem této dutiny vede základní složka mozku – mozkový kmen (vývojově nejstarší), který obsahuje základní centra jednoduchých, ale životně důležitých funkcí (dýchací a kardiovaskulární centrum). Kolem mozkového kmene je rozestřena síťovitě uspořádaná formace – neuronová síť slouží k propojení vyšších motorických center s centry pohybu a prodloužené míše.

Kostra a svalstvo

Kostra – je ve své stavbě velmi podobná kostře obojživelníků, z nichž vývojově vycházejí. Obratle prošly dlouhým vývojem. Přední, předbederní část páteře se skládá z 20 až 30 obratlů, na nichž můžeme odlišit krční, hrudní a bederní úsek. Křížová, bederní část páteře je tvořena dvěmi obratli, které někdy do jisté míry srůstají. Ocasní, koncová část páteře je tvořena variabilním počtem obratlů.

U již vymřelých plazů se žebra připojovala ke všem obratlům, kromě ocasních. U součastných ještěrů jsou žebra omezena na hrudní obratle a na ostatních obratlech jsou silně redukovaná. Žebra prvních hrudních obratlů jsou přímo spojená s hrudní kostí a několik dalších žeber se připojuje volnými předními konci na poslední žebro, které je spojené s hrudní kostí. Mnohdy jsou vícedílná a částečně chrupavčitá.

Kostra končetin je přizpůsobena čtyřnohému způsobu pohybu. Ale u některých druhů např. Baziliškové se v extrémních situacích vyskytuje dvounohý pohyb. U beznohých ještěrů jde o hadovitý pohyb, někde výjimečně o aktivní plavání např. Amblyrhynchus cristatus nebo o padákový let např. Draco, Ptychozoon. Kvůli těmto důvodům je uspořádání kostry končetin velmi variabilní. Končetiny jsou pětiprsté a třetí prst bývá často nejdelší.

Známou vlastností ještěrů je lámavost ocasu, což se vyskytuje u většiny ještěrů a u hatérií (tuatar). To umožňuje výskyt křehkých, zlomových plošek, které oddělují těla a neurální oblouky ocasních obratlů. Tvoří je nekostní, chrupavčitá nebo vazivová tkáň. Mnohdy jsou omezeny jen na několik obratlů v optimálním místě oddělení ocasu. Toto anatomické přizpůsobení umožňuje odvržení části ocasu při útoku predátora. Děje se tak díky prudkému stažení svalů v okolí zlomové plošky. Po tomto utržení následuje regenerace ocasu. Páteř je v této části nahrazena podobně utvořenou chrupavkou, ale často se od původního liší ošupením. Když k tomu dojde v mladí ještěra, může ocas dorůst do stejné délky a vzhledově nemusí být odlišný od pravého ocasu. Ale s věkem ještěrů tyto zlomové plošky v obratlech kostnatí (osifikují), proto tato schopnost autotomie postupně mizí. Např. u Iguanidae mizí velmi brzy, ale u mnohých přetrvává alespoň v omezené míře po celý život. Někteří ještěři nemají tyto zlomové plošky v ocasních obratlech a také schopnost regenerace při násilném utržení části ocasu v místě mezi obratli je velmi omezená a to platí i pro hady.

Svaly – svalová soustava ještěrů zahrnuje dlouhé svaly pohybující páteří a hlavou. Mezižeberní svaly umožňují dýchání pomocí hrudního koše. Na pohybu končetin se podílejí svaly hrudního a pánevního pletence. Ještěři s redukovanými končetinami nebo bez nich se vyznačují svalstvem, které je typické pro hady, kdy jsou svalově provázána žebra, obratle a kůže v jeden komplexní svalový celek, který umožňuje koordinovaný vlnivý pohyb celého těla a ocasu pro dosažení pohybu dopředu.

Lebka a zuby – současní ještěři mají lebku tropobazického typu. Očnice blízko sebe, s jediným kloubním hrbolem pro připojení k páteři a dva páry spánkových jam (otvorů). Tento typ lebky je evolučně nejvyspělejší a zachoval se u podřádu Lepidosauria – šupinatí plazi a hatérie (tuatara) a Archosauria – krokodýlové. U šupinatých plazů jsou jařmové oblouky redukovány, na rozdíl od krokodýlů a hatérií (tuatar). V malé míře se u ještěrů také projevují vlastnosti, které umožňují větší pohyblivost lebky, díky vlivu větších počtu kloubních spojení a redukce síly kostí. Vrcholu tato vlastnost dosahuje u lebky hadů.

Zuby ještěrů se rozlišují podle toho, jak jsou upevněné do čelisti. Thekodontní jsou upevněny v hlubokých jamkách v kousací ploše čelisti - krokodýli. Akrodontní jsou zasazeny mělce do korunkové hrany čelisti – tuatara (hatérie), čeledi Agamidae, Chamaeleonidae a někteří další. Pleurodontní vyrůstají z jamek na vnitřní straně čelisti – čeledi Gekkonidae, Iguanidae, Lacertidae, Scincidae, Anguidae, Varanidae, Helodermatidae a další. Thekodontní a pleurodontní zuby se během života několikrát vyměňují, zatímco akrodontní zuby rostou od mala a vyměňují se maximálně jednou. U hatérií se nevyměňují po celý život. Zuby se vyměňují tak, že z místa upevněného zubu vyrůstá za vyměňovaným zubem nový zub. Na povrchu zubu je sklovina a zub je z kostní hmoty, zuboviny a dutina je vyplněná cementem.

R o z m n o ž o v á n í

Je hlavně pohlavní a až na výjimky založené na spojení samčích samičích pohlavních buněk – spermií a vajíček. Je založeno na jejich odděleném vývoji a spojení až v důsledku kopulace (vnitřního oplození). Vajíčko i spermie jsou jednobuněčné útvary (v jádře nesou genetický materiál DNA).

Rozlišujeme oviparní=vejcorodé (kladou vajíčka), ovoviviparní=vejcoživorodé a viviparní=živorodé druhy. Rozdíl mezi ovoviviparními a viviparními druhy spočívá ve výživě zárodku – u ovoviviparních druhů je zárodek vyživován výhradně z výživných hmot vajíčka, hlavně žloutku, zatímco u viviparních druhů se matka na výživě zárodku a plodu více či méně podílí. Rozdíl mezi sílou povrchové blány vajec při ovoviviparii a oviparii je podstatný, přičemž při volně kladených vejcích je jako u jiných oviparních druhů blána částečně kalcifikovaná (neprůhledná, má bílou barvu). Živorodost=viviparie – rozumíme pod tím většinou placentální živorodost (známá u savců). Vyživování zárodku matkou prostřednictvím placenty - jsou některé druhy z čeledí Gekkonidae, Agamidae a Scincidae.

Šupinatí plazi jsou obratlovci, u nichž se ještě v přírodě vyskytuje partenogeneze – samobřeznost, kdy se potomci vyvíjí z neoplozených vajíček. Dnes je známo přes 40 partenogeneticky se množících druhů ještěrů a dva hadi (Typhlops braminus a Acrochordus arafurae), ale nové se stále objevují. Pocházejí z ruzných čeledí např. z čeledi Gekkonidae jsou to Hemidactylus garnotii, z Iguanidae Basiliscus basiliscus, z Agamidae Leiolepis belliana a další. Jak se ukazuje u lacertidů a teidů, mnohé partenogenetické druhy jsou výsledkem křížení normálně, bisexuálně se množících druhů, ale u jiných např. Basiliscus basiliscus nelze z tohoto vycházet. Partenogenetické druhy jsou vždy oviparní – rozmnožují se pouze vejci.

Březost je u plazů, z nichž většina je vejcorodých (oviparních), období od zahájení tvorby plně vyvinutých vajec ve vaječnících přes oplození a vývoj vajec postupnými kroky ve vejcovodu, zakončenými v úseku dělohy, po následné vypuzení vajec při snůšce. V období březosti samice převážně čerpají zásoby svého těla, které byly vytvořeny v předchozí době, protože příjem potravy v té době nestačí krýt vysokou spotřebu. Navíc březost často probíhá v méně příznivých podmínkách, aby se mláďata v přírodě vylíhla až když je dostatek a různorodost potravy. Ovoviviparní a viviparní druhy, které mají březost značně prodlouženou proti oviparním druhům, rodí mláďata jen jednou za sezónu, výjimečně dvakrát. Některé druhy v horších klimatických podmínkách se rozmnožují dokonce ob sezónu (jednou za dva roky) např. Hoplodactylus maculatus – viviparní gekon z Nového Zélandu, který žije ve vyšších polohách.

Obdoba latentní březosti (=samice po krátkém počátečním vývinu na určitou nepříznivou dobu zastavuje vývoj zárodku) byla zaznamenána u oviparních madagaskarských chameleónů, kdy se zárodky ve vejcích zpočátku vyvíjejí, ale poté se vývoj v chladném období zastaví a obnoví se až po jeho skončení, jakmile jsou vyšší teploty.

Zdánlivá březost (pseudogravidita) je u plazů známá jen z chovu. Je známá hlavně u hladů, ale vyskytuje se i u ještěrů. Vyskytuje se v případě jen předstíraného nebo jinak neplodného páření. Další podobnou poruchou, která souvisí s pářením a oplozením je snesení neoplozených vajec. Tato schopnost souvisí s výše uvedeným postupem tvorby vejce během březosti. Vajíčka se vybaví žloutkovou hmotou ještě jako ovocyty ve vaječníku, tedy před oplozením. Mladé samičky ještěrů po dosažení pohlavní dospělosti mívají první vejce neoplozená.